výlety pro rodiny s dětmi

Hrad Buchlov a dobrodružná stezka pro kamzíky

Hrad Buchlov a dobrodružná stezka pro kamzíky

Náš první výlet pro tento web. Vybrali jsme si hrad Buchlov, protože má speciální prohlídkový okruh určený pro děti. A dobře jsme udělali, mají to tu zvládnuté opravdu bezvadně, děti hltaly každé slovo průvodkyně v kostýmu. V okolí hradu se rozprostírají krásné lesy ukrývající nejen naučnou stezku, ale také dřevěné sochy zvířat, bezpočet skal a skalek a půvabné výhledy do krajiny. Takže i procházku o délce cca 4,5 km si děti užily aniž by je napadlo něco o bolavých nožičkách.

Vyrazili jsme z Rousínova v neděli o půl desáte ráno autem směr Slavkov, přes Bučovice až na hrad Buchlov (ze středu Brna je to 62 km a 53 minut). Počasí vyšlo skvěle, už od rána svítilo sluníčko, obloha téměř bez mráčků. Po 40 minutách jízdy, za obcí Střílky, se cesta začala klikatit a stoupat do chřibských lesů. Za dalších pět minut už jsme odbočovali do lesa na příjezdovou asfaltku k hradu.

Posledních pár stovek metrů jsme projížděli mezi loukami a otevíraly se nám kouzelné výhledy do okolní krajiny.

Konec cesty nás navedl na parkoviště, kde jse zaplatili 30 Kč na celý den a pohodlně zaparkovali (10.30 hodin).

Vytáhli jsme batůžky a po nevzhledných betonových schodech jsme vystoupali na cestu vedoucí k hradu. Chvíli jsme přemýšleli, kterou cestou se dát, krátký pohled do mapy a už jsme se stáčeli vlevo na širokou cestu, nejprve asfaltovou a po 10 metrech krásnou, dlážděnou velkými oblými kameny.

Výstup byl jen krátký a už nás šipka naváděla k pokladnám. Lístky jsme měli objednány pár dní dopředu telefonicky, to proto, že prohlídkový okruh S pastelkami po hradu je kapacitně omezen (více informací o okruhu ZDE). Kartou jsme zaplatili 300 Kč rodinné vstupné za dva dospělé a tři děti. Do 11 hodin, kdy začínala prohlídka, jsme měli ještě 30 minut čas, takže jsme se vydali na průzkum hradu. Na druhém nádvoří se nám naskytla možnost schovat se před studeným větrem do obchůdku se suvenýry. Kluci neomylně zamířili k dřevěným mečům. Směrovky nás dále dovedli do vinárny, kde nás bodrý pán za barem obšťastnil burčákem a dvěma vtipnými historkami o turistech. Další dveře, do kterých se na nádvoří dalo ještě vejít, vedly do hospůdky U Hanuša, na WC a k výstavním sálům. Nakoukli jsme všude a všude jsme byli potěšeni. V hospůdce dávali kafe s sebou do pevného kelímku, WC bylo neuvěřitelně čisté a ve výstavních sálech jsme obdivovali keramiku, minerály a kovářské výrobky (děti se málem nemohli odtrhnout). V 11 hodin už nás svolávala slečna v historickém kostýmu na prohlídku hradu.

První zastavení bylo u Lípy neviny, vyslechli jsme si první hradní legendu a děti dychtivě zodpověděly první otázky paní průvodkyně (Kdo myslíte děti, že nechal hrad postavit? Ano, král, ale nikdy tu nebydlel. A jak je ten hrad asi starý? 1000 let je moc… 200 zase málo… je to přes 700 let). Výklad byl přizpůsoben dětem ve věku 6 až 10 let, paní průvodkyně se dětí přívětivě vyptávala (K čemu myslíte, že tohle sloužilo? Co myslíte, že je to za místnost? Proč je tady asi tato věc?) a nenápadně je postrkovala ke správným odpovědím. Letopočty nezaznívaly, jména pánů na portrétech pouze křestní. Děti vykřikovaly odpovědi, nadšeně si prohlížely, co jim bylo ukazováno, a zvědavě se hrnuly do dalších místností. Schodů nebylo málo, ale byly dávkovány postupně, takže jsme je všichni zvládli a za odměnu se nám naskytl pohled z hradní věže na okolní chřibské kopce. Za 60 minut jsme stáli opět u Lípy neviny a vyptávali se průvodkyně, kudy tudy ke kapli sv. Barbory (12.00 hodin). Podle instrukcí jsme sešli zpátky na parkoviště a v jeho rohu u výjezdu jsme objevili rezavou značku se šipkou a hned za ní nenápadnou značku turistickou.

Naším cílem byla restaurace Pod Břesteckou skálou, takže čekalo nás 2,5 kilometru po zelené značce.

První část cesty vedla mezi loukami a byla mírně z kopce. Při pohledu zpět jsme mohli vidět hrad tyčící se nad námi v zalesněném kopci.

U druhého přístřešku jsme objevili první tři vyřezávaná zvířata, na ktará se dalo usednout.

Turistickou značku, která se zde stáčí vpravo mezi stromy do kopce jsme nejprve přehlédli a pár kroků si zašli.

Tatínek toho využil a zapadnul do lesa na houby a protože to bylo lesem nelesem do příkrého svahu, vyrazili kluci za ním, jako že to bude vzrůšo. Správná cesta po značce byla balvanitá a prudká, ale naštěstí ne moc dlouhá. Nahoře se tyčila kaple sv. Barbory. Zamčená a vcelku nezajímavá. Zajímavější byla skupina jírovců, která před ní rostla a pod kterou děti v trávě hledaly lesklé kaštany.

Dále jsme pokračovali po hliněné lesní cestě, která vedla vodorovně nebo mírně z kopce. Po chvilce jsme narazili na schody a klesání začalo být prudší. Kluci začali po schodech skákat jako kamzíci a letěli dopředu, že jsme jim sotva stačili.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme do Čertova sedla. Děti se zde vydrápaly na další vyřezávanou zvěř (jelen byl dost vysoký a měl skutečné parohy)

a já jsem zatím na rozcestníku zjistila, že pod Břesteckou skálu, kde už se na nás těšila restaurace s obědem, nám zbývá jeden kilometr. Kilometr nabitý zážitky. Po padesáti metrech nás čekala vyhlídka do kraje, pak mírné klesání úzkou lesní pěšinou, u dubu opět vyhlídka a pak se začaly na cestě oběvovat kameny

 a pak i balvany. Přírodní prolízačka jedna radost (teda jen pro děti, jejichž rodiče mají pevné nervy).

Největší balvan se tyčí do výšky 4 metry a má prý připomínat mužský úd… no posuďte sami:)

Posledních 500 metrů k restauraci bylo docela prudkých, s převýšením 140 m a mezi skalami. Kluci si to skákání po kamenech užívali sice náramně, ale já jsem místy trnula strachy, aby nepřecenili své síly a abych ani já neproměnila sestup v sešup po zadku.

Bylo taky nutné dobře se dívat, kudy nás značka po pěšině vede, abychom neskončili nad skalním převisem. Skalní stezka naštěstí nebyla moc dlouhá a už se před námi rozevřela paseka a pod ní střecha restaurace. Ještě ale nebylo vyhráno, skály sice skončily, ale stezka byla udusaná a pořád to trochu klouzalo.

Klukům to ale vyhovovalo a batoleti vlastně taky, protože se neslo (tohle by jinak určitě neustálo). Do restaurace jsme dorazili v 13.25, ujít 2,5 km nám tedy trvalo hodinu a půl, ale nebylo se čemu divit, často jsme se zastavovali na zajímavých místech a batole šlo skoro celou cestu po svých.

V restauraci nás překvapil mile zahradní dětský koutek a nemile chudý jídelní lístek. Byli jsme ale vyhládlí a smažák už jsme koneckonců dlouho neměli. Batole potěšila dobrá polívka a kluky masové kuličky v rajské omáčce (bylo to menu, takže to bylo rychle) a jahodové knedlíky. Sluníčko krásně hřálo, děti dováděly v přilehlé zahradě a všude byl klid. Paní servírka se však zmínila, že včera, v sobotu, tu byl hotový blázinec a hrozně moc lidí. Tak ještě že chodíme po výletech až o klidnějších nedělích.

Na cestu zpátky na parkoviště jsme se vydali spokojení a odpočatí (14.22 hodin).

Rozcestník nás navedl na červenou značku a sliboval jen dva kilometry.

Cesta k restauraci vedla z kopce dolů, takže byla jasné, že teď budeme pro změnu stoupat. Prvních pár metrů byla cesta hodně balvanitá a šlo vidět, že při deštích se tady voda dravě valí. Širší cesta později pokračovala jako cyklostezka rovně, ale červená značka se stočila do stráně mezi maliníky a ostružiníky.

Bylo to trošku víc do kopce, ale když jsme se prodrali křovím a ohlédli se, naskytnul se nám krásný pohled na Břesteckou skálu usazenou v protějším kopci.

Ještě trochu stoupání a koho boleli nožičky, mohl usednout na některý z řady pařezů. Další metry se už hliněná lesní cesta jen příjemně vlnila, okolní lesy byly habrové, dubové, bukové i smrkové a v podzimním slunci krásné.

A rostly bedly! V půlce zpáteční cesty jsme potkali osamocené, krásně zrekonstruované vesnické stavení a před ním mohutný starý dub s lavičkou.

Když jsme od něj vyšli kousek na louku, měli jsme Buchlov jako na dlani.

Červená značka tady vedla lesem rovnoběžně s polní cestou, která vedla při okraji lesa. Kousek jsme po ní šli, abychom se mohli kochat pohledem na hrad, na louky ozářené zlatým sluníčkem a na dlouhou alej stromů táhnoucí se z kopce dolů někam k Buchlovicím. Po pár metrech jsme se vrátili do lesa na červenou, která tady měla podobu kouzelné lesní pěšinky lemované trávou a štíhlými duby.

Dále jsme minuli rozcestník Pod Barborkou a po chvíli jsme se dostali k dalšímu skalnímu útvaru, který děti okamžitě využily jako tréninkovou lezeckou stěnu.

Na jejím konci byl pařez s mohutnými kořeny a mezi nimi vyřezávaná liška jako živá.  Kousek dál byla informační tabule Naučné stezky okolo Buchlova, na které jsme si přečetli pověst vztahující se k balvanům rozházeným po stráni za našimi zády.

Pověst byla trochu morbidní, ale děti naštěstí v rámci pudu sebezáchovy ihned odhalily, že zřejmě nebude pravdivá. Pak se značka stočila k pár kamenným schodům a to bylo neklamné znamení, že nás čeká závěrečné stoupání k parkovišti. Bufet u parkoviště s názvem Hospoda u Špalka byl postaven velice strategicky, protože jsme se k němu doplazili s jazyky na vestě a ochotně si stoupli do řady na kofolu (15.46 hodin). A pak už jen hurá domů, unavení ale spokojení, že se výlet vydařil.

 



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *